Last Minute Photo

aneb Foto na web v hodině dvanácté…

Byla zoufalá.
Nešťastná.

Až ji bolel žaludek.
Nutně potřebovala fotografie, které by ji reprezentovaly.
V místě, kde pracuje a miluje to tam.
V její podkrovní kanceláři.

Měla domluvené focení, ale komunikace nějak vázla.
Že prej v takovém prťavém prostoru rozhodně fotit nebude.
Prostě jiný fotograf…

A tak jsem se za minutu dvanáct objevila na scéně já.

Sice v jejím městě nebydlím, ale občas se tam vyskytuju.
A právě když jí bylo nejhůř, zavolala mi.
Já měla čas na kafe hned druhý den, ona též.

Hned od prvního pohledu jsem cítila napojení na podobné vlně, ona rovněž tak.
Usadila jsem se do velkého sluníčkově žlutého křesla, ona uvařila výbornou kávu

a probíraly jsme společně všechny její nejistoty a otázky,
které jí už delší dobu způsobovaly ty bolesti žaludku.
Byla úžasná. Milá, vstřícná, otevřená. A na všechno se vyptala.

Probraly jsme naprosto všechno od citlivé pleti kvůli líčení přes oblečení, barvy, které budou ladit s jejím posláním, doplňky, počasí, střešní okna a jejich vliv na osvětlení prostoru až po ujištění, že si s sebou dovezu vlastní světla a budeme nezávislé na úkazech na obloze či dešti.

Úplně cítila, jak ji opouští křeč a chvění na solaru,
viditelně pookřála.

Ještě než nastal den D, domlouvaly jsme se písemně na přibližném časovém rozpětí a nejvhodnějším čase pro návštěvu kamarádky klientky. Abychom společně nafotily ilustrační fotografie jako autentický pracovní proces.

A pak už to šlo docela hladce.

Přijela jsem s manželem a se psem tchyně.
Manžel mi pomohl dovézt všechny ty nezbytné věci, hlavně světla, stativy a příslušenství.
Pes se nám motal pod nohama, ale byl vcelku v pohodě.

Já nesla kabelu s líčením a brašnu s foťákem. Ve velkých městech jezdím autem jen pod pohrůžkou trestu smrti, takže jsem pomoc manžela potřebovala pro transport veřejnou dopravou.

Abych ještě i poté udržela foťák.
No a to je skoro konec.

Jo a ještě jak to dopadlo?

Po třech a půl hodinách jsme měly hotovo.
Uondané, ale ta energie by se dala sbírat do sklenic a zavařovat.

Dovezla jsem kolem tří set snímků, klientce jich zpracovala třetinu.
A její reakce?

“Vsechny jsou uzasne, fantasticke, bezchybne. Jsem dojata 📷”

Proč si babičky fotí vnoučata…

(a fotografky obzvlášť)

„ ……a představ si, že ona si toho našeho mrňouska nejen fotí, ona si ty fotky DOKONCE musí HNED věšet na facebook!! Fakt to nechápu….“ – dolehlo ke mně nedávno pár útržků z rozhovoru jedné mladé maminky s kamarádkou.

 

Řeč byla samozřejmě o babičce,
a tak jsem nad tím začala hlouběji uvažovat….

Když jsem čekala svoje první dítě, v tehdejší době už skoro jako stará panna, neuměla jsem si dost dobře představit se o takového drobečka starat. Většina mých kamarádek a spolužaček se nad každým miminkem doslova rozplývala, no ne tak já. Miminka mne nechávala totálně chladnou, kuchyni jsem se vyhýbala jak čert kříži a vůbec rodinný život tak nějak šel mimo mne.

A pak jsem se zaláskovala a když jsem si u doktorky ověřila můj očekávající stav, moje dušička tak nějak zjihla. Člověk si do té doby neuměl představit malinký hrášeček, kterému – už takhle malinkému – bije srdíčko. V nějakém asi třetím měsíci těhotenství mi už tenkrát moje gynekoložka umožnila slyšet srdíčko mého děťátka, byla ho plná ordinace a já se rozplakala štěstím.

Dál už to zná každá maminka. Ke konci těhotenství se už hůře dýchá, člověk je takový ooobrovský, se zavazováním tkaniček je to docela…..výzva…..

Ale ty pohyby….. ááách….. Kdykoliv jsem ho cítila, hladila jsem mu ten jeho svět, většinu času mu zpívala, četla nebo posílala dobré papů 🙂 Však jsem taky nabyla o 21 kilo 🙂

A pak se jednoho krásného slunečného dne narodil. Vzápětí jsem ho měla na břiše a obdivovala dlouhé nehtíky. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny bolesti světa, byli jsme jen já a můj syn.

Docela brzo po něm jsem měla to štěstí znovu prožívat všechny tyto větší i menší radosti a výsledkem bylo další obohacení mého života a další syn. Tentokrát jsem už věděla aspoň přibližně, co se bude dít a o to intenzivněji jsem všechno prožívala. Byla jsem velmi bohatá a pyšná máma a jsem jí dodnes.

(Mé životní role se za posledních pár let poněkud rozšířily.
Ani jsem se nenadála a je ze mne babička.)

O 22 let později se mladšímu z mých synů narodila nádherná holčička.
A za další 4 roky jsem se stala dvojnásobnou babičkou díky staršímu synovi a jeho chlapečkovi.

Velmi mne těší, jak si oba moji synové vedou v partnerství i rodičovství. Toto už není moje role, tam můžu – pokud vůbec můžu něčím přispět – jen lehce poradit, spíš se jen zpovzdálí dívat. A když se poštěstí si užívat vnoučat, užívám si jich. Se starší vnučkou kreslíme, malujeme, povídáme si, s malým vnoučkem se válím po zemi, „píšu“ mu na záda dopis babičce nebo se nesu po ulici s kočárkem.

A FOTÍM.

FOTÍÍÍÍÍÍÍÍÍM 🙂

Když je delší dobu nevidím, projíždím si ty stovky fotek, co jsem nacvakala a leckdy mi i slza ukápne, že je nemám blízko.

A tak je jednou z mých velkých radostí chlubit se aspoň fotografiemi……
A třeba i na facebooku…..